Na pražské letiště jezdí plzeňáci autobusem č.100. To jsem se naučil před spoustou let. S malženkou, asi abychom alespoň částečně smyli hřích z cestování po světě letadlem, cestujeme na letiště hromadnou dopravou. Do Prahy Student Agency a na Zličíně skočíme na MHD.
Z letiště v Saigonu jsme vylezli po 25 hodinách vyřízení jako žádost. Pamatujte si – do centra HoČiMinova města (HCM City) jezdí žluté MHD č. 107. Pendl letiště – downtown. Cena 20 korun na osobu. Vzdálenost kolem 10ti kiláků.
První pocit kontaktu s těmihle zeměmi je nezapomenutelný. Kdysi jsem prvně vylezl z letiště v Bangkoku a byl to šok, na který si pamatuji dodnes. Dvě v noci. Vedro a vlhko. Smrad jako na skládce odpadků. Otočil jsem se na patě a vrátil se do klimatizované haly. Tady umřu, tohle se přežít nedá. Přežil jsem hodinu, pak další a den po dni se všechno zlepšovalo. A ten smrad? To není smrad, takhle voní Indočína.
Už jsme zkušenějšī. Žádný taxík. Koupili jsme si jízdenky na MHD, nasedli a jedeme. V poslední chvíli přistoupila domorodka a po rozjezdu se z ní stala revizorka. Chápete to? Autobus plný sotva z třetiny, prakticky samí rozklepaní, nevyspalí a nezkušení turisté z letadla, před busem stánek, kde se lístky prodávají. Sobota, 9 hodin večer. Není jak udělat chybu. Revize jízdenek? To bych čekal spíš araba s kalašnikovem oblečeného do semtexové vesty.
Možná to nebyla revizorka, možná to byla stewardka. Ale o to víc mě to hlava nebere. Prostě se nás zeptala, kde vystupujeme a tam nás vykýblovala do tropické tepající metropole.
Fascinován jsem jejich způsobem sezení. Žádná židle, jen hluboký dřep. Schválně – dejte si paty tak 10 cm od sebe a sedněte si do hlubokého dřepu. Až skoro na zem. Zadek 10 cm nad zemí. Udělejte to. Teď hned, já s vyprávěním počkám. Kdo to z vás to dokázal? A v tak pohodlném posedu třeba snězte oběd. Nebo zkoukněte film. Nikam nespěchají, nic je nebolí. Asi nemají břicho jako já a tak je nic netlačí zepředu do stehen.
