Po svatbě začaly obvyklé nápory na psychický stav, které všichni tak milujeme. Těhotenství, porod, další těhotenství a další porody, a tak pořád dokola. Posuny v manželství a v práci. Dospívání dětí a jejich přeměna z rozkošných princezen do rozjívených spratků. Pomalu zvedáme hlavy a rozhlížíme se, co přelomového bychom mohli v životě učinit.
Limpouchovská fara patří církvi už víc jak dvě stě padesát let a církev nevidí potřebu na daném stavu nic měnit. Na rozdíl od nás. Teta, jediná stálá obyvatelka fary, nebyla jediná, kdo nás od nákupu zrazoval. Matka mé ženy si před nás dokonce klekla a vzpínala k dceři sepjaté ruce, ve snaze nás od koupě fary odradit. Celý život škudlila a dědictví spadne dceři jednou do klína. Pak si může koupit podobný komplex, jen lépe udržovaný. Třeba Konopiště. A možná to vyjde i levněji. Marně jsem namítal, že pokud vím, Konopiště nikdo neprodává.
Více než peníze, nás trápí pověsti o lidech, kteří dohlížejí na opravy a údržby památek. Lidová pověst říká, že sami sebe nazývají Památkáři, žijí v stále se zvětšujících tlupách a jsou přísní a nesmlouvaví k nám, obyčejným lidem. Chtěli jsme se dozvědět více, pamětlivi toho, jak pověsti a šeptanda obecně, přehání a překrucuje fakta. Po delším hledání jsme narazili na pána a vládce zámku Kaceřov. Návštěva zámku byla poučná pro nás pro všechny.
Například jedna z dcer dostala dovoleno zaparkovat rodinné auto a spadla s ním do hradního příkopu, takže nyní už ví, kde se nachází ruční brzda.
Komentovaná prohlídka hradním pánem byla poučná hlavně pro nás, rodiče. Nemovitost vlastní teprve necelých deset let a stále pořádně nezačal s opravami.
Nájezdy tlup památkářů neberou konce a nesmí ani opravit střechu, do které ani tak nezatéká, jako spíš prší. Nakonec problém dočasně vyřešil vytažením padacího mostu a omezením počtu pracovníků památkového úřadu na nulu. Pokaždé, když o nich promluví, zachvěje se mu hlas, objeví se tik v obličeji a jeho družka nenápadně uklízí všechny bodné a sečné zbraně v dosahu.
Vysvětlujeme si tuto podivnou situaci tím, že majitel je emigrant, po dlouhá desetiletí žijící v USA. Zde přivykl na drsné způsoby texaských kovbojů a namísto slušné konverzace používá laso, bubínkový revolver a dolary. Posupně se usmíváme, oba pracujeme v oborech, kdy je nezbytné dobře vycházet s lidmi a jsme si jisti, že podobné chyby nezopakujeme. Dobře známe vřelou slovanskou duši, co ti přinese srdce na talíři za dobré slovo a úsměv. Přesně takhle začínají historky: kdybych to býval věděl, tak bych to býval nedělal.
Nepoučili jsme se. Smlouva podepsána, fara je naše. Dráž, než jsme chtěli, ale církev je plná dobrých vyjednávačů. Asi to mají tak nějak v popisu práce. Po podpisu smlouvy nás navštěvuje delegace z Památkového ústavu. Do Limpouchova se sjede desítka vozů, z něj vystoupí delegace a ubírá se vážným, důstojným krokem k faře. Udýchaně ji doběhne místní starosta a volá tak hlasitě, jak mu rozbouřené plíce dovolí. „Nečekal jsem kontrolu z okresu, ale pánové a dámy, prosím o následování, zavedu vás do zasedací místnosti.“
„Mlč, chrapoune, a kliď se. Nikdo není zvědavý ani na tebe, ani na tvé avantýry.“ A již dav vchází na pozemek fary. Vítáme je chlebem a solí, ale jsme odmítnuti, úplatky neberou. Bloudí po pozemku i domě, fotí a dělají si poznámky. Pak nás obklopí a my zajíkavými hlasy představujeme naše vize. Chtěli bychom vybudovat záchod. A pitnou vodu. A kdyby to šlo, tak i elektřinu a hromosvod. Opravu střechy a okapy. Všichni se tváří shovívavě jako učitelka na základní škole, když jsem přednášel verše Petra Bezruče. „Řeknu ti to asi takhle,“ začala ta nejmenší z nich. Asi tak o patnáct let mladší než já, evidentně se cítící nad věcí a kompetentnější.
„Dokud tu budu já, nic kopat nebudeš. Objekt je v oblasti očekávaných archeologických nálezů a pokud tu chceš kanalizaci, tak nad povrchem. A jestli se ti nelíbí, že bude vidět, můžeš okolo trubek zasadit angrešt. S vodou to bude to samé.“
Snažím se vysvětlit, že suchý záchod s prosakující jímkou do studny už není výkřikem moderního bydlení, ale proti logice, že když takhle mohli žít naši předkové stovky let, můžeme i my se přizpůsobit, nemám argumenty. Nakonec přijímám heslo Talibánu na blízkém východě: VY MÁTE HODINKY, MY MÁME ČAS.
… čekáme, až ji vyhodí.
